PSÍ ŽIVOT očima Štěpána Javůrka
PSÍ ŽIVOT XLIII: PRAVIDLA DODRŽUJEME…
Dlouho jsem nenapsal nic o Belle – malém ďáblovi s nevinným výrazem. Přišlo mi totiž trochu hloupé poukazovat na vlastní neschopnost poradit si s obyčejným psem a dosáhnout alespoň zdání jakési autority.
Poslední týden mám ale Bellu v péči, oficiálně je to tak, že ji hlídám, i když v reálném životě je to trochu naopak, a tak bych vám rád pár nových zážitků přiblížil. Trochu mně naše situace připomíná doby, kdy mě maminka pouštěla s dědou a babičkou na dovolenou. Na jednu stranu měla radost, že se mě zbaví, z druhého pohledu si ale nemohla být jista, jestli se ještě někdy v životě uvidíme.
Každopádně. Nafasoval jsem si Bellu – já vyděšen, ona se potutelně usmívající, že bude mít volnou zábavu – a pozorně jsem si vyslechl pár důležitých pokynů. Nemám jí dávat moc pamlsků. Teda spíš žádné, protože je tlustá. Nesmí lézt na gauč, ani do postele. V poslední době se to konečně odnaučila. Nemám zapomínat dávat jí vodu a jídlo. Pravidelně! A na procházky máme chodit zásadně na vodítku, protože Bella hárá a táhne ji to do světa. Jasně, všechno jsem slíbil! To nebude problém! Když jsem se podíval na psa, měl jsem dojem, jako by se smál. To je ale samozřejmě nesmysl, jenom se mně to zdálo.
Nakonec jsme se rozloučili, zamávali, a pak to začalo. Okamžitě poté, co jsme zůstali sami, si to pes namířil k šuplíku s pamlsky. Nejprve procházel nenápadně kolem, tam a zpátky. Pak se začal o šuplík otírat hlavou. Nakonec spustila Bella hlasitý štěkot. Všechny její snahy jsem ignoroval až do okamžiku, kdy na mě začala nepokrytě fyzicky útočit. Zkrátka ruské plemeno. Nakonec jsem jí jeden pamlsek dal. Pak druhý. Třetí a čtvrtý. Pátý. Zítra budu muset jít koupit novou pikslu, aby nebylo nic poznat.
Když se pes konečně přežral zakázanými dobrotami, prošel netečně okolo mě, vskočil na gauč a pohodlně se uvelebil. Na moje protesty Bella agresivně zavrčela, zavrtala se ještě hlouběji do čerstvě vypraných polštářů, a pak pohodlně usnula. Měl jsem toho všeho tak akorát dost, a tak jsem se zvedl, nechal psa psem a odešel se uklidnit do jednoho z místních restauračních zařízení. Přemýšlel jsem o výchově a tak dlouho spřádal taktiku jak na psa, až přešel večer v noc. Pomalým, rozvláčným krokem jsem se nad ránem blížil k domovu a přemýšlel jsem, na co jsem to jen zapomněl….
Když jsem vešel, nikdo mě nevítal. Žádné vrtění ocasem, žádné radostné štěkání. Pes seděl vyloženě nasraně u prázdné misky s vodou a hluboce dýchal. Logicky, když už více než 20 hodin neměl žádnou vodu… První den jsme evidentně nezvládli. Ještě nám zbývají čtyři. Pokud to oba ve zdraví přežijeme, možná vám ještě něco zajímavého napíši. Teď si ale jdu lehnout na gauč. Protože postel si zabral pes. Holt nová doba….
Štěpán Javůrek
spisovatel, autor knih a ředitel Destinační agentury Krušnohoří
Všechny psí příběhy zde:
https://stepanjavurek.cz/PSIZIVOT.html