Kapitola 1: ŠPATNÉ PŘÍKLADY TÁHNOU
Hlavní hrdina:
CONNIE od Rakovské tůně (* 2010, Dor z Hosteckých vrchů - Inera od Rakovské tůně)
Všeobecně platí, že příklady táhnou. Jenže ne vždycky se jedná jen o ty dobré příklady. Kdo sám neprožije, (možná) nepochopí. V tomto případě mohu zodpovědně říci, že jeden případ za všechny prožívám. Pravidelně, takřka denně. Když jsem na sklonku roku 2013 zcela náhodně na louce za sídlištěm poznala Connii, rozplývala jsem se nad její vychovaností a poslušností. Byla jsem radostí bez sebe – tak tahle zrzečka mi určitě naučí Beu poslouchat. Moje pevné přesvědčení utrpělo první trhliny v únoru 2014, kdy Connie poprvé ukázala „neposkvrněné“ Bee, proč se narodila jako setr. Při jedné z pohodových společných procházek ji k mé nelibosti rychlostí blesku naučila startovat po všech opeřencích v dosahu louky. Nejprve koroptve, poté na řadu přišly slepice u nedalekého baráku. A pokračovalo to úprky za NĚČÍM v lese. To už postupně přebírala taktovku (po vzoru další chronické poběhlice Jessie) Bea. Protože Connie ještě stále fungovala jako dokonale vychovaný pes. Na setra trapně poslušný. Lesem kráčely tři paničky, dvě neustále vyhlížely své poklady v terénu a jen jedna panička tenhle problém neměla. Měla problém opačný. Často přemlouvala svého vzorňáka: „No tak Conninko, běž se s holkami taky trošku proběhnout.“ A vzorňák byl pořád přilepený u paničky…. Naše společné odpolední procházky se staly každodenním rituálem. Connie, dříve setr luční, se začal měnit na setra lesního. Stávalo se, na konci venčení se Connie nepřiblížila k autu, stoupla do bezpečné vzdálenosti, aby ji panička nemohla čapnout, a strašně smutně s výčitkami v očích prosila o pokračování vycházky.
Doteď mám schované dobré rady Irči opředené zkušenostmi ohledně Bey rozlítanosti. Třeba z listopadu 2014: Co se týče toho malého ignoranta (rozumí se tím Bea), asi bych to v lese zkusila trošku tvrději. Já bych neřekla, že je to úlet, ona je dost chytrá, tak si asi bude chtít dělat, co uzná za vhodný. Nechci tě strašit, ale dneska mi to tak připadalo. Taky jsem čuměla, co se to děje. Tak pevné nervy a ruku.
Ano, je to k nevíře, ale já si ještě v lednu 2015 nejednou posteskla: Conninka je unikát, stydím se, že nemám tak skvělého setra. Ona je prostě paní dokonalá. Načež jsem dostala odpověď: Teď jsem se zamyslela, jaká řeč bude s Connií mezi 5.- 6. rokem. Ta už jen mluvit, vzorňák jeden. My jsme dnes chodily 2 hodiny po parku v Sokolově. Byla celá pryč, je tam potok a 2 rybníky a asi tak 100 kačen. Ty courají i po cestičkách. Ta byla úplně rozechvělá. Tak jsem zkoušela k noze a nesmíš. Bylo to asi těžký, ale poslechla. Tak jsme chodily mezi kačenami. Věděla, že je na vodítku. Jinak by se mi na nějaký nesmíš asi vyprdla a byla by ve vodě. A tady jako by už nahlodával červíček pochybností…….
Rok se s rokem sešel a po dvou letech vlivu Bey a Jessie se stalo něco málo očekávaného. Z kdysi vychované a poslušné Conninky se stala útěkářka a jeden z největších lotrů ve smečce. Zjistila, jaká je to sranda neposlechnout, jít si po „své práci“ a ukázat, jak to umí. Dnes je většinou ona původcem všech úprků do lůna lesa. Dřív vůbec netušila, proč ty naše dvě důry vyštěkávají při očním kontaktu se zvěří… už se to naučila. Jak je při tom (a po návratu) šťastná! Směje se na celé kolo. Smát se ovšem přestává panička. Její nervová soustava dostává pořádně zabrat a už ji neuspokojí, když na její otázku: Kde můžou být? zněla naše odpověď: Někde po lese. Dneska je z tria lotrů na tom nejlépe Bea, ta se ve správném okamžiku (musím předvídat situaci, to musím, pořád ve střehu) dá ukočírovat a zastavit nebo odvolat. Nebo se většinou (ťuk, ťuk – nechci zakřiknout) vrátí v normálním limitu vyhrazenému setrům… ale jak se potkají Jess a Connie, je vymalováno.
Je leden 2017 a Irča od varovných signálů přechází k činům. Ohlíží se po elektronickém obojku… Když jsem já sháněla tipy, jak Beu ukočírovat, všichni zkušení mi říkali stejné pravidlo: Pokud budou holky venku pospolu, nic neuděláš. Je z nich smečka, tím pádem se budou hecovat a dají přednost sobě, panička počká… Čerstvá slova Conninky paničky zní: Jestli je kolektivní práce zrzků průser, tak bych to viděla asi tak, že ty dvě zdrhnou i s obojky. Jen je líp uvidíme, protože jim od krku budou lítat jiskry. To bude v lese prima ohňostroj!
Aktualizace (únor 2017): Nezbedník vyfasoval nakonec opravdu EO. Protože je to šprt a hujer, stačila jí jedna mírná včelička, aby pochopila, že svévolným zdrháním se procházky asi dál řešit nebudou. Stala se z ní opět ta dokonale poslušná Conninka, co si cupitá kolem paničky a za svými touhami maximálně hledí do dáli. Spolehlivě na ni platí pouze zvukový signál. Zatím se jí podařilo zmizet po Copperfieldovsku jen jednou, kdy využila paničky nepozornosti a s dostatečným předstihem zmizela za zatáčkou a horizontem.
Střípky bez ladu a skladu …
* K ránu jsem se vzbudila smradem. Conninka měla průjem, tak to vyřešila po svém a po*rala /a jak/ celou kuchyň. Ještě, že nemáme robotický vysavač. Mohli jsme mít prima nátěr….
* Ta potvora utekla do houští a nepřišla ani na volání, ani na píšťalku. Za chvíli se vrátila, olizovala se a pěkně smrděla. Nevím, co žrala, ale nemohla se od toho urvat. Tak jsem jí vynadala a řekla jí, ať jde pryč, že ji nechci. Stála jak opařená a nevěřícně čučela. Nemluvím s ní ještě teď, tak chodí a vnucuje se, ale dost opatrně. Moc dobře ví, že něco provedla, tak jsem zvědavá, jestli se poučí. Dokonce se nažrala a ani nezkoušela loudit mlsky.