Střípky leden 2019
1.1.
Jak na Nový rok, tak po celý rok – to doufám nebude platit úplně ve všem. Jestli ještě pár dní budou hovada práskat, bude si Bea nosit v mordě antistresově celé stromy. Dneska si dotáhla větev asi tak dvakrát delší, než je ona sama. Za tenhle oštěp by se nestyděla ani Špotáková. Nevešla se s ní na chodník – neprošla mezi pouliční lampou a zdí, zasekla se a musela po široké silnici.
Že se bouchání petard a rachejtlí dostává do totální anarchie, dokazují i psi, kteří to dříve zvládali. Jak píše Martina: Dájina to poprvé taky nesl dost špatně. Úplně se klepal, když odcházel z bytu. A venku zas hned zpátky. Hrůza. Naštěstí je dneska fakt hnusně, tak se jim asi nechce se zbylou municí ven. To ovšem jen problém posouvá. Co myslíš, že dělá nebojsa Hopík? Zatímco Dájinka leží pod stolem nebo u nás nahoře (to normálně nedělá), Hop sedí na okně v ložnici pozoruje ohňostroje z náměstí... no není to na zabití?? Nebo Gita, i když Amálka prošla mysliveckým výcvikem a rány jí problém nedělají: ... Bídně jsme s Prckem přežily včerejší "oslavy" - vůbec nemohla strachy čůrat - jen stála a koukala, odkud zase padne rána. Slintala a musela jsem jí chovat jako miminko. Takže ve finále udělala loužičku někdy v půl čtvrté odpoledne a pak až ráno v osm uznala, že by už mohlo být bezpečno.
Tohle tvrzení o Novém roku se náramně hodí pro setraře. Celý rok se radovat z rezavých čumáčků? Krásné vyhlídky. A zejména Irča se bude mít, protože si zrovna vyslechla: Mám prý patologickou úchylku. Nebezpečnou, protože objímám psa. Jsem na něm nebezpečně závislá. Tak už mám jasno....
2.1.
Potkala jsem na začátku lesa Věrku s Jess. Tedy ony končily, my začaly. Protože jsem dnes ráno zaspala, tak jsem musela nadělávat. Holky se narychlo oskákaly, poblbly a šlus. Bea najednou popadla klacek do tlamy a domů. Čekala zase petardy. Jasně, že opozdilci zjistili, že je další rok a oni to prošvihli, tak práskali. Nastěhovala se do koupelny. Ksakru, proč nepráskli dřív, než mě pumpla o hlavolamy a pívo? Aspoň by zhubla. Protože se stresem se u ní projevuje čím dál větší touha po čemkoliv k jídlu. Nejraději by spolykala i vánoční ozdoby.
3.1.
Pracovní vášeň nás zavedla do města. Bea potřebovala popřát holoubkům šťastný nový rok. K jejímu obrovskému zklamání tentokrát nebyli na svých stanovištích. Jako zpráskaný pes se smutně táhla z nábřeží kopcem zpátky do lesa. Nálada se jí naštěstí zlepšila, až když zmerčila Jess a Conninku. Z radosti, že kamarádky zase vidí, spunktovala atak na kolem probíhajícího stafforda. Vyprovokovala holky a všechny tři obkroužily udiveného běžce zapřaženého k pasu páníčka a štěkaly jak…. prostě jak uštěkané ženské. Chudák se vyprdl na udržování tempa běhu, začal couvat a kousat kolem sebe. V podvečer se zas probudily choré mozky a z dálky byly zas slyšet petardičky. Zrovna ve chvíli, kdy jsme hrály hlavolamy. Nechala mě u her a odplula do krytu. Jenže tam nechala ty její odměny. Takže se z koupelny připlížila a pokračovala. Jak hlavolam ukončila, zmizela do koupelny. Lákala jsem ji na další hru. A zase přišla, hru dohrála a šup do koupelny. Mrška jedna vyčůraná.
12.1.
Jak vypadá hodně naštvaný pejsek? Pejsek, který nejel na výlet milovaným autem, ale šlapal po svých, protože od garáže se táhla ledovka? Popadla vzteky tašku na piva (která jsou v garáži) a šourala se do lesa. Uraženost naštěstí brzy povolila díky radosti ze sněhu. Do hor se jet nedalo kvůli kalamitě, tak jsme si za sněhem zašli pěšky, do kopečků vedoucích na Goethovku. Dnes jsem na ni neječela kvůli srnkám, ale kvůli tomu, že požírala sníh. Schválně – protože to má zakázané. Buď se schovala za mě a ládovala se, nebo se válela a přitom se taky ládovala. Mrcha vychytralá.
15.1.
Bea nezahálí. Od rána vyštěkává všechno a všechny – plot zahrady míjející pejskaře, projíždějící auta, popeláře, do školy jdoucí děti. Jeden z mnoha dopoledních SOS telefonátů: Já už se bojím pohnout. Hned chce na zahradu a žene mě, ať jí otevřu dveře. Bojím se pustit televizi, zapnout rádio, aby tam neslyšela psí štěkot. Teď jsem otevřel přílohu v mailu. Na záběrech ze Slovenska zaháněli psi medvěda. To byl masakr - příšerně začala řvát, převrhla pohovku a šla vyhnat medvěda.
16.1.
Končila jsem výjimečně v práci dřív - tak honem šup šup pro Beu. To těšení, jak si užijeme lítání v lese! MOJE těšení... Nandala jsem špekounovi svítící obojek, pro případ, že by se na toulkách s kámoškami zapomněl. Přeskočím detaily - i se svítícím obojkem jsme se, nechápu jak, ocitly na kolonádě. Rezek se celý klepal na holuby. Začaly jsme hned u lázeňáku Astoria. U vchodu ruská rodinka krmila holuby a kachny v řece. Tak jim rusko-česky zhnuseně říkám: NĚKERMÍTĚ JICH. Oni nic. Zasáhl špekoun. Chleba lítal od ručiček ruských děťátek. Dětičky koulely kukadly a ječely. Přišel se před hotel podívat i personál z recepce s portýrem. Prostor před Astorií jsme tedy vyčistily. A šlo se dál. Začínala jsem mít pocit, že už se nikdy domů nedostanu. Na každém metru těch opeřených darmožroutů neustále přibývalo. Bea byla v tranzu. Od mordy jí visely šlahouny až na zem. Japončíci fotili, a přijeli se na nás podívat 3 policejní hlídky. Docela se bavili, orgánové. Už se mi chtělo fakt brečet. Rezek odmítal vnímat mé prosby, že už by se po hodině a půl mohlo jít domů. Pak se stal zázrak a všichni hajzli zmizeli. Rychle jsem Bee nakecala, že určitě letěli nahoru do lesa. Koukala na mě soucitně, že jsem se zimou asi pomátla, ale dobře, asi už byla vyčerpaná, a tak se za mnou otráveně šourala kolmou ulicí do lesa.
Hurá, holky kámošky jsme přece jen potkaly. Bea mrkla na Connii, ta se nenechala pobízet a obě zmizely ve svahu. Jess vyplázla jazyk, vyvalila oči (jako my všechny) a nechápala, kam tak rychle zmizly. Na píšťalku se vrátila Connie. Špek nikde. Volám a opakuju dokola: VEČEŘEEEEEE. A jak se rychle přikulila. Některé povely si musím pořádně zapamatovat. Upíjím grog, pomalu rozmrzám, sleduju spícího anděla. Promýšlím tajnou trasu na další den, takovou, která v žádném případě nevede na kolonádu. Snad se do toho lesa brzy dostanu.
18.1.
Opravdu úžasný pejsek na procházky to je! Když Jess odešla z lesa směrem domů, pochopila, že dnes žádná kolektivní zábava nebude. Vymyslela jsem jí krásnou trasu nad Vyhlídkou ke Goethovce. Po sluníčku. Ani prd! Stála a nešla. U každé křižovatky cest sledovala, jestli scházím na tu nejspodnější, která vede dolů na kolonádu. Když zjistila, že pokračuju do kopce, sebrala se a šla jinudy. Tak jsem se jí schovávala za stromy. Nakonec se rozešla, ale ty ksichty celou trasu až pod Goethovku! Tam cítila v zálehu srnu, tak pookřála. Ale protože se jí dělaly kouličky, nepláchla. Vždycky sebou praštila na zem a vztekle si packy čistila. A ve finále šílela cestou po chodníku, protože ji pálila sůl. Skákala po třech. A taky se nemluví, protože jí kvůli kouličkám vystřihávám srst na tlapkách. To nesnáší. Vykopává packama jak kůň. Taky jí mažu polštářky na regeneraci, to taky nesnáší. Ona mě vlastně teď celou nesnáší. A to netuší, že jí dneska přišly botičky proti soli.... ha ha ha. Ty až jí nandám, tak emigruje. Kamkoliv. Hlavně daleko od bláznivé tyranky.
Martina: Tak to jsem teda zvědav. Nám stačila jen jedna botka a myslela jsem, že mu noha upadne.
26.1.
Kdybychom našlapali 30km, nebudeme tak utahaní, jako z dnešního mokrého sněhu.
Realizovali jsme úplně pitomý nápad škrabat se na Goethovku po červené značce, nejstrmější ze všech přístupových cest. První infarktový stav pro Beu nastal, když jsme minuli garáž a pokračovali po svých. Výlet bez auta není výlet. Tečka. Otrávená jak šváb. Naštěstí ji ta naštvanost v lese opustila. Začala totiž zlobit. Ládovala se přes zákaz sněhem a sněhuláky po cestě obírala o ozdoby. Druhý infarktový stav nastal, když se jí na chlupech dělaly obrovské koule. Dneska jsem si byla jistá, že s tímhle závažím nikam za srnou nepláchne. To byla pohodička! Nemusela jsem monitorovat žádné houští. Jen rezek odskočil na stopu, hned se vrátil, jinak by se koulema umlátil. Každých 10m si okusovala závaží a těšila se, až ty útrapy skončí. Vypadala, že by slupla i 50 porcí večeří najednou. Píva taky vysomrovala víc, než obvykle. Ale jen proto, že ji štvalo, když v něm cítila řepík a heřmánek a tak zkoušela, ve kterém přídavku bylinky nebudou. Moje koleno se mnou taky nemluví, ale to snad rozchodím.
27.1.
Nebohý psík zase trpěl. Včera nešlo autem jet kvůli hordám sněhu, dneska kvůli ledu, který pod sněhem zbyl. Zase musela šlapat po svých. Šli jsme zkontrolovat naši solitérní oblíbenou křivou borovici, která stále odolává jak počasí, tak pilám lesníků. Vybrali jsme trasu plnou stop po divočácích. To se jí taky moc nelíbilo. Naopak velmi se jí zalíbilo, když jsme zašli do odlehlých míst a procházeli houštím, kde cítila srnky a lišky (ten smrad nešel necítit). To se zas nelíbilo mně, protože nedaleko hučela hlavní výpadovka na Prahu. Auto za autem. Blázen na vodítku a já na kluzkém terénu - skvělá dvojice na skijöring. Počasí se nevyvedlo. Apríl by byl břídil. Krom tropického vedra a vichřice jsme během pár hodin zažili všechno.
Irča: Jo, bylo hnusně, my jsme šly na cyklostezku. Nikdo nejezdil, protože by si nabili dršťky.
29.1.
Dobře víme, jak sníh umí podráždit trávicí trakt. Takže jsem vždycky ráda, když zabrzdíme průjem. Jako milionová výhra na mě působí pohled na Bey „pevné válečky“. Láduju ji heřmánkem, řepíkem a Enterogelem. Páníček je na tom podobně: Ani mi nemluv! Běžel jsem se svítilnou na místo činu a radoval se nad válečky. Snad mne nikdo nesleduje. Jinak skončím na uzavřeném oddělení.
Najeli jsme na ozdravnou kůru se Sanicellem. Dostává kapky lichořeřišnice, ostropestřecový olej a Dračí krev. Docela náročný pejsek na údržbu. Když jsem u toho výčtu, tak ráda udělám reklamu zubní pastě Orozyme gel – podle Bey vybělených zoubků je prozatímní čištění zubního kamene pod narkózou zažehnáno.