Střípky listopad 2018
1.11.
Dnešní příběh má 3 základní - opěrné body spolu úzce související:
1) Ráno jsem viděla video, kde drzý holub vlítl do bytu a seděl na stole. Představovala jsem si, jak by Bea po tom stole skákala.
2) Říkala jsem si, že bych ráda viděla po dlouhé době moji kamarádku Jarču, že už musí mít dcerku skoro maturantku.
3) Při odchodu z práce jsem informovala kolegyni, že teď už je Bea ochotná chodit i do lesa, když holubi pomalu zazimovávají. Když jsem cestou domů jela po nábřeží a viděla, kolik se jich tam promenáduje, sama sebe jsem uklidňovala, jaké je štěstí, že my tam dnes nepůjdeme.
Přišel čas jít na procházku ........ rezek nejspíš vycítil všechny 3 záležitosti, které mi v mozku zůstaly .... a jednal ..... všechny 3 společné body se začaly vyplňovat .... směr k lesu bojkotovala, ale táhla rovnou na nábřeží. Na holuby. Tím splnila bod 3.
Běhala kolem zábradlí nad řekou a ti hajzli měli zrovna náladu provokovat. Chodíme pořád sem a tam, dlouho. Já znuděně, Bea v rauši. A naproti nám Jarča.... No to je smůla, ráda bych s vámi klidně honila holuby, ale mám sraz s dcerkou, jdeme vybírat šaty na maturák.... takže i bod číslo 2 splněn.
Holubi nenápadně popolítávali dál a dál... a my se rvaly (tedy Bea smyslů zbavená a přikrčená, vystavujíc, a já držící oběma rukama vodítko) také dál a dál .... až jsme došly k hlavní, Mlýnské kolonádě.
Nastíním situaci: Kolonáda i písková socha Masaryka v obležení, skupiny turistů si vše pečlivě fotí. Nejde mezi tím davem projít. A naproti kolonádě je přímo u mostu malá restaurace, venku sedí hosté (Rusáci, co mám povídat.....) a krmí HOLUBY z ruky.
Takže oni jim sedí na stole 
tušíte, co následuje? Rezavé tornádo, které mi tím rvaním vyrobilo krvavou štěnici na prstu, jim ten sedánek rozpráší! Skáče po těch stolech. Dvě dvojice - hostů, ne holubů - stůl opouštějí 
Splněn i bod 1.
Zmobilizuji poslední zbytky sil, snažím se nevnímat nebývalý zájem kolemjdoucích (všude všemi jazyky slyším SETR) a táhnu řvoucího zběsilce rychle pryč, než někdo zavolá policii. Hodně mě mrzelo, že jsem neměla foťák. Ale po pravdě řečeno - dnes bych ho nestačila ani zapnout, natož nafotit tu zkázu Pro výlety tohoto typu bych potřebovala pobočníka. Ti, kteří neví, čeho je schopen setr, mi možná neuvěří, že se všechno tohle dnes událo.
Setrofilové však ví své ................
Bea řádila dole, naše kámošky nahoře, jak píše Irča: My jsme byly v lese, tedy skoro všichni mimo Connie. Ta byla v jednom kuse v p* Dokonce zdrhla od studánky rychlostí blesku, že Jess jen stála a koukala a nestíhala.
5.11.
Bea stupňuje touhu po práci. Nestačí jí, že celé dopoledne obíhá barák a vyštěkává holuby, co mají zálusk na dobroty v krmítku zahrady. Odpoledne rychle přeběhla odbočku k ulici do lesa a nasměrovala si to přímo dolů k řece na nábřeží. Když jsem ji zastavila a oznámila, že nejdeme do města na holuby dělat divadlo turistům, ale za holkama do lesa, popadla klacek (chudáček pejsek vystresovaný) a hluchá slepá pokračovala vybraným směrem. Vyhrála jsem já, dolů do města jsme nedošly, ale těch oklik co jsme prošly, než do lesa došly! To už se stejně smrákalo. Navíc jsme cestou potkaly irského poděsa Rubynku a ta Beu tak rozohnila, že se honičkou úplně vyčerpala.
Za ten podraz se mi doma ředitelka zeměkoule pomstila. Jako odškodnění si neúnavně vybírala nejrůznější typy hlavolamů. Ve chvilce, kdy hledala mňamky, jsem rychle obalovala houby na řízky. A jak jsem střídavě přebíhala chystat hry a jídlo, zaměnila jsem sklenice. Místo v mouce jsem řízky obalovala v cukru moučce. Chuť nic moc… ani nemůžu tvrdit, že to jsou pirožky 
Jedinou výhodou bylo, že Bea nežebrala u plotny. Tohle nežere.... výjimečně....
Vždycky jsem tvrdila, že v rodině Dayronkových bych se cítila dobře. Taková pochopená a Martina mi to stvrzuje: Před lety jsme nemohli pořád dosladit švestkové knedlíky s tvarohem - možná kdyby Daníkova mamka místo tvarohu nekoupila balkánský sýr
7.11.
Nějak se mi sefrofílie vymyká z rukou. Když jsem se zadívala na sklenici proti mně, v usazené pěně na skle jsem viděla běžícího setra. A ráno jsem těžce nenáviděla budík. Zdálo se mi, že máme velký setří sraz. Účastnilo se plno nových tváří, vypadalo to na nový početní rekord. Snažila jsem se je společně vyfotit, ale mrchy se pořád hemžily. Už už se mi skoro všechny seřadit a začal zvonit budík! Nestačila jsem ani spočítat, kolik nás bylo.
10.11.
Protože se lehce obávám nedělního adrenalinového setřího srazu, kdy asi ucpeme les a naše srnky budou valit kukadla, snažila jsem se Beu dneska utahat. Program měla od rána pestrý: návštěvu u Falina, kde odhodlaně vyřvávala sousedovic fenu pasteveckého psa, asi tak třikrát větší, než je naše hrdinka. Pak se mi docela úspěšně snažila lézt do focení koní. Po rozmazlovací návštěvě u našich, kde mi taťka hned u dveří hlásil, že už má pro Beušku vánoční dárek - birelly, jsme vyrazili na horskou mlhavou túru z Nových Hamrů na Jelení vrch (934m). Jakmile jsme uhnuli z hlavní trasy, volali na nás houby. Nesbírali jsme, už jsme přehoubovaní, ale když jsme z dálky viděli hřib větší než Bey hlavu, nešlo nevzít. Nutkání zvednout zalehlou zvěř sice měla, ale nezdrhla ani jednou. Což mě moc neuklidnilo, protože drobečka znám - všechno si tím pádem vynahradí zítra se smečkou.
Něco podobného napadlo Romanu a Šárku z Mahagony Paw rodinky:
My se je taky snažili utaha. Mimina ale počkala, až se setmí, aby se mohla opravdu ztratit. Samozřejmě se ztratila - po hlasitém zakňučení v dáli nastalo na dlouho ticho... Rozhodily jsme si síly, já čekala u Bermudského trojúhelníku (místo, kde se prckové na konci procházky pravidelně zdejchnou) a Šárka šla tam, kde bylo slyšet to zakňučení. Našla Finitku...ale jen Finitku a Kšanda nikde.....Ale než došla ke mně s Finitkou, tak naštěstí přišel sám.....uff...no ale za 5 min už tam zase nebyl... samorost jeden....ale kámoš ho pak našel v křoví tak 10m od nás..... paničku neslyšel....... chudáček nedoslýchavý. Po návratu domů bez ztrát na setrech jsme si musely nalít panáka. Takže jsme utahané zase jen my. Tak si tady přemýšlíme, jaké bezpečnostní opatření by pomohlo v KV na ohluchlá dospívající štěňátka..... Vzpomínám, že Růže bylo tehdy na srazu v KV také 6 měsíců a viděla jsem ji až po 3 hodinách..... Mamině to poletování i po štěňatech zůstalo. Předevčírem mi tohle udělala asi 6x za procházku,ale včera jsem to ocenila, protože si štěňata začala dávat pozor a držela se jí. Kšanda s Finitkou se i sami vraceli, když Růže nestíhali. Jenže dnes jsme si na konci procházky dělaly se Šárkou strečink a pesani se nudili… Zmizeli a vrátili se bez mimin..... Růženka zahájila výchovu štěňat alá Perníková chaloupka - spočívá v tom, že je zavede do lesa a vrátí se radostně bez nich. Šárka pronesla: Mě se to nezdálo jako dobrý nápad cvičit u Bermudského
trojúhelníku… Máme ale už světýlka do mlhy a ráno zajedu ještě pro pouzdýrka na telefonní čísla..... No jo, zocelují nás.....
Slzím smíchy, i když to k smíchu není Místo strečinku nastal stressing Rychle holkám píši podmínky účasti: Jestli bude zítra mlha, asi se všichni opijeme. Vemte kanystr tekutého lexaurinu. Vypadá to na docela slušnou smečku.
Martina je další, kdo se na sraz chystá:
Ježiš, co to tady čtu?? My dneska taky potrénovali na případné zmizení - vylezli jsme u Teplic na Milešovku a takovou mlhu jsme dlouho neviděli. Daník šel v kraťasech a v tričku a já táhla v tom mlíku zrcadlovku - kdo z nás vypadal víc jako blázen?
11.11. ZrzVary
Podtitulek setřího mejdanu zněl: Bude bílo nebo zrzavo? Martin na běloušovi neměl při procházce drahovickým lesem na Goethovku sebemenší šanci. Nakonec z toho vznikla pohádka o tom, kterak setři ucpali les. V příjemném slunečném počasí se sešlo 16 kamarádů:
14 irčanů - Beauty, Connie, Jessie, Dayron, Elvis, Argo, Mandy, Malvin, Country Melody, Kšanda (Flannerry Rick), Finitka, Bona, Zita, Steav
1 gordon – Ashley
1 pointr – Aimee
Bylo veselo. A bylo i starostlivo .... 6-měsíční štěníci se zase mnohému přiučili a s přehledem pracovali s ostatními. Jsem šťastná, že se po 3 hodinách všichni psi našli a nemuseli jsme volat do okolních útulků.
Vyhlásila jsem dvě soutěže:
1/ Kdo první ztratí svého rezka
2/ Kdo bude nejdéle postrádat svého rezka
No dobře, tu první vyhrála Connie. Ale v té druhé už se blýskla Bea. Při přestávce u Goethovy rozhledny, kdy jsem povětšinou fotila honící se štěníky, mi jasně dávala najevo, že můj nezájem o ni si brzy odskáču. Jen co jsme opustili nejvyšší bod trasy a vydali se na zpáteční cestu, vypálila jak střela a odtáhla s sebou štěňata, Connii, Dayrona a Melody. Zbytek pobíhal v dohledu. Jak se tak postupně vraceli psi zpátky, jediný, kdo chyběl, byl špekoun. Protože já nevěděla, kudy a kam pádila a ona nevěděla, jakou cestou my se vydáme, potupně jsem se rozhodla vrátit na místo, kde jsme se my dvě naposledy viděly. Takže zase do kopce, směrem k rozhledně. Volání a píšťalku asi vyslyšela. A nakonec usoudila, že mě už dost vytrestala, a přiřítila se z kopce nad rozhlednou.
Ony ty rodinné geny byly zřetelně vidět na všech zrzejšech. A co se mi na rodině ze strany taťky Atyly líbí? Chovná stanice Mahagony Paw si dodávala odvahy upíjením domácí výtečné ořechovky. Na nesmělý dotaz Šárka bez rozmýšlení odpověděla, že tohle se v Mahagony Paw fasuje ke štěňátkům. Neurol v kapkách. Je pravda, že ho holky dost potřebovaly. Finitka s Kšandou se rozparádili a řádili bez přestávky celou procházku.
Irča: No, bylo to moc hezký. Počasí se povedlo, docela se i holky daly uhlídat. Teda až na Bambuli. Ale někdo vyhrát musí.
Romana: Malí rabiáni po příjezdu řádili - vybouch polštář, šlohli dobrůtky, voňavku a tak.....
Martina: I za cenu, že bude zas to protivné pondělí, bychom ten čas vrátili….
12.11.
Už jsme Connince a Jess na kraji lesa jen z dálky zamávaly. Po víkendu měla Bea totiž absťák. Potřebovala nutně holubům oznámit, že příště vezme všechny rezavé kamarády dolů do města za nimi. Plížila se jak partyzán, plížila, až doplížila za divadlo. Bylo jich tam plno - hajzlů nenažraných.... čekali, že jim turisti dají svačinu. Rezek mezi všechny vletěl a dělal pořádek. No a taky si nás při práci prohlídla policejní hlídka. Naštěstí se jen smáli a odešli bez jediného dotazu
Irča: Měla bys jí vzít k tržnici na zastávku. Já tam stála 4 minuty a chtěla jsem do nich kopat. Myslela jsem, že mi pošlapou i boty. Drzouni.
18.11.
Dámička měla zase kurz na odvykání se strachu z koní. Byli jsme fotit loveckou jízdu na farmě Kozodoj. Dokud byla volně, utekla do pangejtu a nevylezla. Ale pak se pochlapila. Zjistila, že všichni jsou hodní a nežerou setry.
Co ji asi tak mohlo vyléčit z šoku? Jasně, že následná procházka lesy u Jimlíkova. Hledali jsme historický hraniční kámen. Začali jsme u památníku myslivce Lönse. A hned bylo jasno, že tam byl jeho revír. Srnčí prdelky se tam totiž pěkně hemžily ...... rezek šíleně pookřál A protože zdejší myslivci už stříleli od půl 4, nedaleko od nás v remízku, (těsně nás profrčelo stádo srn), šla na vodítko. Na tohle nervy nemám. Dneska by mi asi píšťalka nebyla moc platná
Martina vypráví o jejich výletě: Nevím, čím to je, ale poslední dobou máme s Dájinkou směrem Dobřany našlápnuto docela často. Zatím se vracíme, ale na konec města k branám léčebny už je to jenom kousek
21.11.
Není to sice příběh přímo setrovský, ale blázen se tam taky vyskytne - ráno před 6 do busu plného ospalých lidí nastoupí pán s obrovským plyšovým medvědem v náručí - posadí méďu vedle sebe na sedačku... slušně pozdraví a říká: Tak mi dali ZTP (nebo jak se to píše)... a tak mám s sebou doprovod hned jsem přemýšlela, kdo z nás dvou je vlastně blázen...
22.11.
Špekoun každý den vymýšlí nové pitominy. Ona prostě nemůže z prochajdy přijít, nažrat se, lehnout a vypustit... a odpočívat. Dneska zůstala ležet na pelechu (večeřela v leže), nestoupla si jako normálně ke svému bufetu, nechtěla hrát hry, ani nesomrovala pívo. Tak jsem ji ošmuchlávala, zkoumala, co jí asi tak je půl hodiny v kuse se nechala opečovávat, hladit, mazlit.... a pak vytasila svoji zbraň ... mističku s pívem chtěla podat do pelechu, aby se nemusela zvedat. Když se nabažila, vyskočila jak pokropená živou vodou a začal kolotoč hlavolamů. Jsem u ní zvyklá už na hodně, ale vždycky mě něčím dostane. Dneska tedy 1:0 pro rezka vyčůraného
23.11.
Hlásím, že dnes 2:0 pro Beu 
Prosila, moc prosila... že nutně musí na holuby.... tak jsem se smála pod fousy, že tedy jo. Aby pochopila, že v listopadu ti opeřenci už kolem řeky neprudí. Jenže ona šla najisto! Nenechala se odradit počátečním neúspěchem u Thermalu, u pošty, v parku, ani u Mlýnské kolonády. Vydala se na místo, kde minule byli. A ti hajzli tam zas byli - před Tržní kolonádou Japončíci je krmili z ruky a přitom se s nimi fotili, holubů tam bylo jak ..... tak si počkala, až se všichni seřadí a začala pracovat. Rozehnala tu demonstraci takovým fofrem, že Japončíkům létaly vzduchem i mobily. No to jsem se ale smála. Protože všude visí cedule se zákazem krmení holubů a oni to nerespektovali. A tak jsme je vytrestaly. Asi nám byli vděční i policajti, protože jedna hlídka - pěší - se zastavila a sledovala to divadlo, a druhá hlídka v autě přizastavila, aby nám nepřekážela
Jak jsme se odklonily od řeky nahoru do kopce kolem kostela, svraštila čelo a dožadovala se znovu sestupu k vodě. Dobře ví, že nahoře směrem les už holuby nepotká. Vysvětlovala jsem jí, že už je skoro tma a holoubci jdou spinkat a že čelovky na hlavách fakt nenosí. Nevěřila.
Konec hlášení..... dodavatel dobré nálady unavený prací usnul.
PS: jo a další důležitý poznatek - takhle rychle se nehýbe ani v lese. To byl fofr.
Martina: tak mě tak napadá, co udělat další ZrzVary přímo na kolonádě? Možná budou lítat i samotní Japončíci
23.11.
Kamarád Dayron slaví narozeniny. Romča, vztyčný důstojník v chovné stanici Mahagony Paw, poslala přáníčko:
Přeji vše nej štěňátkům Sony a posílám odkaz jako malé připomenutí, když se štěnda narodila... https://mahagonypaw.rajce.idnes.cz/A_Assonance_stenata_23.11.2013/
A taky posílám malou vzpomínku na jejich babičku, která by dnes spolu s nimi slavila 15té narozeniny (to abyste věděli, kde se berou ty bláznivé geny):
https://mahagonypaw.rajce.idnes.cz/AA-CountryMelody-in_memoriam/
Děkuji všem za péči, kterou dáváte svým (našim) pejskům.... že mohou být šťastní....Bez toho by to pro mne jako chovatelku nemělo smysl....teď tady kolem mne leží 9 pesanů...5 mých, 2 Šárky a 2 hlídám.....skvělá energie..... (jen to nakládání do auta na procházku je drsné....)
Protože se k této velké rodině hrdě hlásíme i my, na všechny jsme si na dálku připili. To je panáků Prohlížím si fotky - úžasný antistesový program. Už je mi úplně jasné, proč se Romana ptá: Všimla sis těch pivních genů u báby? A ráda bych viděla nakládání smečky do auta... Kor když Bea má pro sebe celou zadní sedačku a nikoho tam nepustí.
Jsme strašně rádi, že celou partu kolem Mahagony Paw máme. Když přijedou na společnou akci, je to pokaždé neskutečný zážitek. Tyhle chvíle jsou nezapomenutelné. Je dobře, že je nakažlivá nejen láska k setrům, ale také dobrá nálada a smích. A v tomhle je nepřekonatelná právě Romča. Jen tak mimochodem – Roman k ní šel koupit pro děti morče a vrátil se s Bacínkem (Bey strejdou)
Tady se hodí zmínit irské přísloví: Setr je pes, který vám ukradne srdce.
25.11.
Protože jsme věděli, že všude v honitbách se od rána zas střílí, šli jsme na vandr na jistotu do lázeňských lesů kolem Linhartu. Jenže ono prásk-prásk. Rány byly slyšet za řekou z protějších lesů od Březové a Stanovic. Bea svůj stres řešila po svém – čapla obrovské těžké poleno a odpadlo jí z mordy až v úplné křeči. Nesla ho skoro hodinu! Že je zajíc, liška nebo kachna těžké sousto pro aport? Do dnešku pohybuju. Šli jsme cestičkami mimo dosah lidí. A já vyslovila pitomou větu: Jééé hele, tady je taková sympatická cesta, tou jsme určitě nikdy nešli. Kam asi vede? Les nás pohltil, cesta skončila.... a v tu ránu: kňaf kňaf kňaf... špekoun odplul za srnou. Já pořád nechápu, jak se tohle bytelné tělo může ve vteřině rozpohybovat takovou rychlostí! Má pochvalu – i když chvíli zběsile rotovala po teplé stopě, návrat byl rychlý. Být v tu chvíli ale setří sraz, těžko bychom se jí dočkali tak brzy odtáhla by s sebou všechny kámoše.
Martina: My dneska byli bez foťáku, ale potkali jsme dvě babky s jezevčíkem. Už z dálky bába ječí, ať si přivážu psa. Marně volám, že se nepere a že ho budu držet. Dájina byl trochu rychlejší a čekal typicky po setrovsku (já čekám, jen jdu pomalinku, ty mě dojdeš) a babky skoro v transu. S úsměvem říkám, ať si nekazí zbytečně den, že je nesežere. A ony řvou, řvou a řvou "moudra" a že má být na vodítku. Tak jsem jim řekla, že ony zas nemají náhubek a jak by se jim hodil. Jó, tak štěkaly jak kudly, že si ten den určitě zkazily a kušní možná ještě teď...chudák jezevčík, byl tak v pohodě
Reagovala jsem, že jezevčík určitě nebyl jejich, když byl on v pohodě a báby uječené.
M.: To mě napadlo taky, že jaký pán - takový pes....je to jasný, ty toho jezevčíka měly půjčenýho
27.11.
Ne vždycky musí být výhodou, když páníček (tedy setří slouha) pracuje z domova. Chudák pejsek tak vůbec není už chudák, protože těch 8-9-10 hodin sám doma prostě nemá šanci být. Takový chytrý setřík zužitkuje všechno. V každém případě náš setřík nezahálí. A tak v ten společný čas páníčkovi s drobnými obměnami chystá program, který se jeho práci u počítače moc nepodobá. Zvlášť teď, když se na zahradě přikrmuje ptactvo a odrzlí holubi si sem létají naplnit pupek. Co to asi tak dělá s lovcem holubů? Jak nějaký přistane na parapetu na okně, rezek vystartuje a šílí. Takže páníček celé dopoledne chodil kolem oken s dřevěnou tyčí a mlátil do mříží (za dopoledne napočítal, že 70x), aby ty darmožrouty vyplašil a vyšilujícího lovce utišil
29.11.
Někdo chodí pracovat se setrem na pole, někdo do lesa. My chodíme pracovat na kolonádu U Bey jasně poznám, kdy ji přepadla neodolatelná touha k práci. To se snaží odklonit od směru k lesu směrem k městu a dělá, že ohluchla. Metelila ulicemi, které důležitě pročichávala a způsobně se zastavila u přechodu – mamko, tady přejdeme silnici a za chvíli jsme na nábřeží. Hajzlům holubům už mrznou zadky, tak se ohřívají na kanálech a odmítají poklopy opustit. Dohadovali se vzájemně o otázce bytí a nebytí dlouho. Bea vyplavila endorfiny a mně v uších ze všech stran znělo „ÓÓÓ vot takája krasývaja sabáka“. Co mám s ní dělat? Když ona je tak šťastná, když jdeme na lov do města. A holky si zatím vesele lítají po lese, ach jo.
Kdo jiný by si měl rýpnout, než Martina, o jejímž vyděrači by Dayronovi by se daly psát romány: To není možné, tebe tvůj pes tě vydírá a určuje, kudy a kam se půjde?? To neznám
