Srpnové a zářijové střípky 2016
Společné venčení, nejen se zrz, ale i border kolie kamarádkou Ajkou a její malou „ségrou“ Rozárkou. Bea se projevovala jako žárlivec. Nejdříve se mě snažila vytrestat tím, že pláchla s Connie. Když se vrátily, předváděla scény kvůli štěněti. Těch záběrů, co zkazila při focení. Vlezla mi všude – tu její hlava, tu nos, tu kus zadku nebo ucha. Jaká změna, když jdeme samotné. Následující den jsme si protáhly faldíky a ve slušném tempu vyšláply na Goethovku, nikoliv po cestě, ale svahem, kolmo nahoru. Začaly jsme rovnou krpálem na Ottovku. Tam kolem nás 2x prolítla Jess jak vítr, Bea jen čučela, co to letělo. Jess nás vůbec v té rychlosti nepostřehla a mé dítě právě drželo vyndavání klíštěte, tak nemohla pláchnout za ní. Za Goethovkou se kousek od cesty procházela v klídku srna, jako když jde s námi na vandr. Bea vůbec neregistrovala, že by to mohlo být to zvíře, co se honí. Sedla si, vystavila a koukala na ni se mnou, než dáma kopýtková odešla.
13.08.
Poslední ostrý trénink na Šumavu zdárně za námi - přes 20km (Bea plus 4 nohy sem tam) po Kladské divočině. Máme malinké nedostatky – zatím Bea neumí vystavit hřiby, a že jich bylo! Zato laně siky, to se klepala vzrušením jak ratlík, když jí skákaly kolem hlavy z úkrytů. Jo jo, i dneska byly chvíle, kdy musela na špagát 
A moje pozornost a předpovídání situace obstála. V jednom momentě jsem slyšela pískání - aha, nějaký pán odvolává psa od zvěře. Pískání se blížilo a rostlo na intenzitě. Očekávala jsem, kdy vybafne nějaký hafan a lamentující páníček za ním.... a ony laně, varovaly se před vetřelci. To se dá zažít jen ve člověkem nedotčené přírodě Fotky ze setkání s laňkami nejsou, brzdila jsem všemi údy Beu
Začíná raport z dovolené na Lipně.
15.8.
Cesta přes Německo úmorná, nesnáším cedulku "Umleitung", zajeli jsme si hodně kilometrů - okružní panoramatická jízda skrz německé kopečky. Bea to zvládla, měla chladící vestu a vypadá to, že zapůsobila. Na základně v Nové Peci hned první velká ostuda - přímo v hospodě u břehu si našla kámošku münsterland ohařku Bertu, takže Bea žebrala u stolů pivo a ta druhá panáky.
Do toho chodí pravidelné raporty ze základny od nás: Connie dnes už nevydržela spořádaně po cestě, byly jsme třetí den samy, tak zdrhla asi třikrát. Zpátky jsme potkaly konečně Jess. To bylo radosti. Utekla okamžitě, zase sama a Jess byla na cestě a jen čuměla. To bylo zábavný. Jess nestíhala.
16. 8.
Den strávený v Rakousku - pokořeny 3 více než tisícovky Moldaublick, Alpenblick a skalnatý Bärenstein. Je vidět, že teprve začínáme - Bea místo toho, aby ve chvílích odpočinku nabírala síly, lítala jak splašená a chtěla se honit o šišky. Na jedné z tras se bála projít kolem pasoucích se kraviček - ulehla do trávy a neeee, dál nejdu. Měnit cestu jsme nakonec nemuseli, sebrala odvahu a překonala sama sebe. Jestli jsem si myslela, že po celodenní túře nahoru-dolů odpadne, tak tedy fakt ne. V hospodě opět nosila mističku v tlamě od stolu ke stolu a stává se u hostů velkou atrakcí. A když už nedostala, uraženě lehla a s nikým se nebavila.
Popis Irčiných událostí z venčení holek mě ujišťuje ve tvrzení, že jsem ráda, když jsme hodně daleko od nich. Protože začínáme být veřejně (a nechvalně) známé. Všimla jsem si, že na facebooku se rozpitvávali lovečtí psi v lese a nějaká paní tam psala, že vídá v okruhu Třížů křížů, Ottovky a Goethovky 3 irčanky mimo vliv majitelek, až do půli lesa bez dozoru a že jedinou, kterou si pamatuje, je "bjuty". No pěkná ostuda. Budeme s tím muset něco dělat.
Bea je opravdu éro a pěkná alkoholička. My jsme taky dnes měly estrádu a trochu nervy. Cestou od studánky jsme potkaly Jess. Utekly hned. My šly roklí nahoru, holky jsme odchytly, ale než jsme došly nahoru, tak nebyly. My hledaly houby a pískaly a ty potvory nikde. Po půlhodině jsme se rozdělily a šly k žlutým altánu každá jinudy. Connie přiběhla a padla vysílením. Jess nebyla. Za žlutým altánem Věrka volala domů, jestli tam náhodou už není. Jess ovšem lítostivě štěkala dole na cestě, zamotala se a ztratila směr. Věrka pískla, tak letěla nahoru za námi, Connie ji slyšela a zdrhla dolů za ní, asi na pomoc. Tak zase byla jen jedna a čekaly jsme, až se madam s vyplazeným jazykem vrátí. Blbky jedny. Ty nám daly.
17. 8.
Túra na Vítkův kámen, nejvyšší zříceninu hradu v Čechách (1.035m). Bea zvládla přívoz přes Lipno z Frymburku do Frýdavy a zpět jako profík, dělala šéfku expedice všem, snad by i vybírala jízdné V centrále v Nové Peci se všichni po ní v hospodě u břehu shání. Kamarádku münsterland ohařku už naučila pít pivo. Ta zrzavá mrcha zjistila, že lepší než Dudák 11° je tmavší a sladší a taky notně dražší Klostermann 13°, takže sebere mističku a žebrá po stolech, kde vidí tmavou barvu ve sklenici.
18.08.
Nejtěžší štace za námi - výšlap na rakouský Hochficht (1.338m). Bea je dokonalý vůdce, na začátku si všimla, že se jde po divné modro-bílé hranaté značce a dál nás vedla až na vrchol právě po ní. Měla jen dvě slabé chvilky, kdy šílela na srnou, jinak pohoda klídek, odvolatelná výborně. Načapal nás rakouský myslivec, naštěstí velmi slušný a čekal, až si ji připnu na vodítko. Viděl, že jde po cestě pod kontrolou, tak byl v pohodě, jinak bychom asi platili pokutu. Byli jsme totiž v 1. zóně přírodního parku.
Bea má k dispozici u našeho penzionu nejen vlastní rybníček, ale víc ji to baví na břehu Lipna, to má pořád co dělat, chytá malé rybky. Po každém dni stráveném na túře se těší večer do hospůdky, kde ji čeká její věrná kámoška ohařka a lumpačí spolu.
19. 8. jsme podnikli krom koupání v Lipně túru z Frymburku přes vrch Kaliště (993m) a Alpskou vyhlídku nad Lipno - do areálu Stezky v korunách stromů. Vysmívala se psíkům odloženým v kotcích pod stezkou. Má nechuť šplhat se do výšek ji totiž přesvědčila, že ona do kotce nepůjde. Bea šéfuje všude. Po pláži si pobíhá, jak když jí všechno patří. Táhne také do každé hospody, kterou ucítí.
20.8.
Nebyli bychom to my, kdyby se i na Šumavě nekonal setří mejdan. S Ouddym, Britou, Falkem a Meggie z Rakouska jsme se vydali na celodenní túřičku po Vojenském újezdě Boletice na Knížecí stolec. Bezvadný den plný zrzavých hlaviček a hrátek jsme zakončili pivkem a večeří na břehu Lipna.
21.8. jsme se na cestě domů stavěli u Bey maminky Berenicy a malého dráčete Haydinky. Dobře si malou piraňku Bea pamatovala ze Všerub. Jakmile se malá natěšená zubatice objevila u auta, Bea hupla zpátky na sedačku a odmítala vystoupit. Tak si to tam vyřiďte a já tu na vás počkám…
… Střípky září 2016
Naše tři střapatice si usmyslely, že se chopí správcovství lesa. Lstí si vynucují možnost slídění po kopcích. Totiž na základě povelu. Vzorně čekají na cestě, jak sochy, nervy škubou pod kůží. S napětím čekají, až ukážu do lesa a řeknu kouzelné slovíčko „volno“. Odkopnou to a mizí v dáli. Stává se z toho denní rituál a nebyla by to Connie, aby si to nevysvětlovala po svém. Reaguje jen na můj povel, když jí to samé řekne panička, stojí a kouká, jestli už s Beou jdeme. Pochopitelně nejsem nadšená z těch toulek a snažím se Beu odvolávat. Daří se střídavě. Jenže všechno má svůj rub a líc. Když jí překazím, aby upustila páru, je doma nesnesitelná. Prudí. Vyžaduje hry, hlavolamy, chytání míčku, hlídání záškodníků na balkoně (tam neustále vyžaduje moji asistenci) a pořád kecá, kecá.... a když nekecá, žebrá o jídlo... neeee, s ní se reduční dieta nedá držet, i na suchý rohlík se usmívá jak na biftek. Mističkou na birella práská jak smyslů zbavená a já přemýšlím, jak to, že je takový santusák. Pravda, trochu mě uklidňuje právě objevená fotka sestřičky Balestry s hlavou v půllitru. Tak to asi ty geny… Ukazuji jako důkaz Irče a dostává se mi odpovědi: No teda , místo, abyste našli na netu nějakou protialkoholní léčebnu pro setry, tak najdete kámoše alkoholiky.
Počasí stále přeje pobytu u vody a tak Beu a Connii i v týdnu vyvážíme na cachtačku k rybníku. Stále žádná změna - Connie bláznivě řádí. Bea rozvážně kráčí s vodou maximálně po bříško a sleduje rybičky. A pak že kamarád ovlivní kamaráda a naučí plavat. Opět se přítomní ptali, zda ten klidný pejsek je maminka toho trotla, co ztřeštěně lítá sem a tam. Panička Conninky se zamyslela: Puberta dávno pryč, takže by stařecká demence? Co je mezi tím, nevím.
18.9.
Setraři nejsou normální lidé.... To se znovu potvrdilo při dnešním lesním mejdanu. Přes opravdu příšerné počasí (ani na minutu nepřestalo pršet) se nás celkem sešlo 21! Palec nahoru všem mimovarským, ukláním se vyslancům z Rakous, Hradce, Severočechům, Pražákům i Plzeňákům. Bea dělala ostudu - narvala se plzeňským do kufru a že nejde, moc prší a má hlad. Taky si všímám jiných a to ona nepřežije. Žárlí extraligu. Ejhle, asi ty mokré radovánky odnesla syndromem mrtvého ocasu. Nemůže ho zvednout, neovládá ho ani při kajdění. Takže teplíčko a hodně litovat
24.9.
Moc rádi se účastníme akcí na podporu pejsků v útulku na Ranči Vránov. Vyrazili jsme na orientační pochod „Vránovská 12“. Nejednalo se o koštování piva, jak si Bea možná myslela a o to víc se těšila, ale o trasu s přírodními nástrahami, kterou každý musel zdolat v průběhu 12 hodin. Nic naplat, ale setři se najdou všude. Bez předchozí domluvy jsme se na startu sešli ve stejný okamžik s Casparem a podnikli společný výšlap 10km náročné trasy Cibulkové kopečky a vlnky s výrazným převýšením - od řeky Svatavy až po Šibeniční vrch s rozhlednou Cibulkou (660m), kde nás díky předchozímu zabloudění dostihla třetí kamarádka Beckie. Po všech stránkách úžasný den pro dobrou věc (pejsci v útulku za každý odšlapaný kilometr od sponzora dostali dobrůtku - a my dohromady našlapali více jak 60km). Počet účastníků byl 166 (plus minimálně po jednom psu), ale naši zrzci měli ze sebe takovou radost, že si nevšímali jiných, užívali si jen spolu. Hlavně po trase, jako jediní ze všech účastníků byli navolno a lítali jak pometla.
Je známo, že Bea je výstavní žárlivec. A možná dokáže žárlit i pouhým přenosem myšlenek, protože se na konci měsíce stávám spolumajitelem dostihového koně. Myslím na to a to bych asi moc neměla. Těžce to nese. Dokonce i z lesních toulek se vrací o dost dříve, než před týdnem. Musím šmuchlat a mazlit. Nepomáhá ani můj slib, že Charismatic s námi nebude bydlet, ani jí nebude ujídat z misky. Jak si to odčiním? Jedině (pominu-li kus žvance) výletem. Vzala jsem si pár dní dovolenou a už to frčí.
Túra po přírodním parku Zlatý kopec, nad údolím Komářího potoka, který v Krušných horách tvoří hranici s Německem. Holubí skalky - málo známá nedostupná a divoká lokalita. Nádhera, není, co dodat. Bea podle očekávání velmi spokojená
Jen teda ty na cedulích prezentované holuby nikde nevyšťourala, zato pálila za veverkou jak divá. Ač ji to normálně nezajímá, při cestě ještě honí šišky. Je to nezmar. Od zvěře se nechala odvolat, má 1*.
Naučná stezka Horní Blatná - Vlčí jámy - Blatenský příkop - rozhledna na větrném vrchu na kótě 1.043m a perlička: hluboká štola jménem Bludná Zuzana. Při pohledu na ni (nebo spíš do ní) se dobře nedělá - průrvy určitě 30m hluboké. Mrazivá podívaná do útrob země. Tam by se to skákalo sebevrahům.
Z každé túry samozřejmě pořádně vyhládne. Krájím 1,5kg krkovice a zrzka si myslí, ne špatně napsáno, zrzka je přesvědčená, že to je její večeře. Strašně se tomu omylu diví. Ona by byla schopná ten flák masa spolknout jak jednohubku. Za chvíli bych ji do lesa vozila na kolečku, protože by se neunesla Já totiž nevěřím teoriím, že pes ví, kdy má dost….
