Dubnové střípky
1.4.
Ti, kteří znají dobře naši kamarádku Connie, by mohli za aprílový žertík považovat tvrzení, že zrzka se díky každodenním pobytem ve společnosti Beauty (potažmo Jessie) spolehlivě mění na lotra první třídy. Před rokem jsem si bláhově malovala vzdušné zámky, kterak mi poslušná, vycepovaná a klidná Connie pomůže zformovat divošku Beu. Pravidelně jsem vídávala, jak Connie na pokyn paničky nechá zdroj svého zájmu být a přiběhne k ní zpátky. Na jednu stranu velký obdiv a uznání, na druhou můj častý povzdech… Já bych taky chtěla mít z Bey takovou skvělou poslušnou holčičku. To by byl relax, kdyby na procházkách nechala srnu/stopu být, vrátila se bez odmlouvání zpět, klidně si poklusávala kolem mě a já bych ji měla celou dobu pod vizuální kontrolou. Co jsme si my lidští naivkové vymysleli, se nám nějak nepovedlo. Rok se s rokem a kouskem sešel. A výsledek? 1:0 pro zrziny. Pouští se neustále do vymýšlení lumpáren, strhne samozřejmě Beu, to je asi zbytečné psát. Byly doby, kdy se Connie vracela okamžitě, jak ztratila z dohledu paničku. Dneska? Frajerka spoléhá jak na své setří schopnosti, tak na dobrou znalost terénu. A s návratem si někdy hlavu opravdu neláme (nelámou správně uvedeno). Stává se provokatérkou první třídy, psy pobízí k honičkám a „bitkám“. Když se blíží čas odjezdu do lesíku, stoupne prý si mezi dveře a štěká na paničku, že už je třeba něco dělat.
A není ani aprílovým žertíkem, že zrovna dnes byla Beauty výjimečně poslušná a na každé pískání píšťalky byla ochotna se brzy vrátit. To zřejmě Connie brala jako málo dobrodružné. Marně čekala, že potká alespoň útěkářku Jessie, aby si konečně s ní svou porci zábavy užila. Blížil se konec venčení. Letmo jsem si všimla, že Connie brzdí a nechce se jí vůbec k autu. To mi ve večerním mailu potvrdila Irena: Tak jsem dnes nemohla vůbec dostat Connii do auta. Šprajcla se u kufru, nemohla jsem s ní hnout. Chtěla jsem ji zvednout a tak si honem sedla do louže. Dostala přes prdel a bylo. Najednou to šlo. Ani se neurazila. Doma dělala, jako že nic... Já měla dnes na ni takovej vztek, když si sedla do tý louže. Zmetek paličatý. Jak takové blobosti dokáže v té rychlosti vymyslet?
2.duben:
prožily jsme v lese jeden z nejhezčích zimních dní. Ne, ani to není aprílový žertík. Nasněžilo nám na trase s nejvyšším bodem Goetheho vyhlídkou mezi 10-20cm sněhu! Chvíli vánice, chvíli azuro. Bílé pláně, zasněžené stromy. Nedaleké louky zelené, ale náš les dostal tvrdý zásah a hodil se do bíla. Nádherné přírodní scenérie – azuro vystřídala černá obloha, další nášup vloček. Padla mlha, přes kterou nebylo vidět na krok. Po několika málo minutách se mlha vcucla zpátky do mraků a rozhled po okolí byl dokonalý. Jestli jsme my s Irčou byly nadšené a kochaly se, pak naše zrziny byly přímo v rauši. Překvapení z opětovné sněhové peřiny, kterou mají tak rády, bylo obrovské. O tom svědčí SMS, kterou mi dříve, než jsme vešly do lesa, poslala Irena: „Jdu pomalu na plácek. Číhat, ta bestie drhla“. Psala o Connince. Ano, o své kdysi poslušné Connii, která se od paničky stěží hnula, maximálně na pár metrů…. Beuško, musím uznat – dobrá práce…. Zkazila jsi důkladně. Celou dobu se ale holky, vezmeme-li v potaz tu euforii ze sněhu, chovaly vzorně. Vracely se na pískání v odpovídajícím čase. Až do okamžiku, kdy opět náhodně narazily při zpáteční cestě na Jessie. Chvíli se radostně muchlovaly a najednou frnk – tři rezavé prdelky mizí krpálem do nedohledna. A my tři paničky, trapně s vodítky kolem krku, ovšem bez psů, máme čas. Posloucháme vyštěkávání, občas se po svahu mihne zrzavá skvrna. Tentokrát jsme jim práci měřily – potřebovaly na to celkově 12 minut. Nejdříve se přihnala Connie, po ní Beauty, ovšem ta, jak zaslechla Jessiny ječák, že tam ještě nějaká práce je, to znovu odpíchla. Natrvalo se jí podařilo u mě zaparkovat až na třetí pokus. Svou obvyklou dvanáctiminutovku si vychutnala Jessie. Musím smeknout před odhadem její paničky Věrky. Ty časové intervaly už má vážně zmáknuté, i bez hodinek to odhadla s naprostou přesností. Jedinou kaňku měl ten krásný den – celé odpoledne jsem si nadávala, že jsem s sebou neměla foťák. Měly bychom rozhodně nejkrásnější sněhové fotky.
Počasí se k nám zachovalo gentlemansky a sníh vydržel i na Velký pátek, takže si holky užily sněhové koulovačky. Ze tří velikonočních volných dní, kdy jsme se těšili na celodenní výlety do okolí, nám vyšel jen ten sobotní na loketské skalní vyhlídky. Nádherné výhledy, ovšem pro mě a Beu, které máme strach z výšek, trochu bobřík odvahy. Navíc Beauty v sobě probudila nějaké sebevražedné sklony, když se naprosto nepochopitelně rozhodla prozkoumat útes pod prvním altánem. Podlezla zábradlí… a mně se v tu chvíli zastavil dech. Naše trasa byla rozmanitá – lesem, po lukách, polích. Zvěř byla poschovávaná a jediné místo, kde začala zrza trojčit a nereagovala na přivolání, byl sráz vedoucí k potůčku. Tam nutně, ale nutně potřebovala. Po chvíli dosáhla svého cíle a hrdě si stoupla k hlavě mladého divočáka, která se u vody povalovala.
Následující dva dny bylo po výletech. Tím, že byla abnormálně hodná, klidná a hlavně spavá, v nás hlodal červík, co s ní může být. Teoretické odhady Ireny, že možná dostává rozum a bude už napořád hodná a poslušná, jsme po vzájemné dohodě shodně vyloučily. Ani předpokládané období stavu po hárání, případně falešné březosti, bylo vyloučeno. 4 měsíce po kastraci už by žádné hormony s Beou neměly cloumat. Podle odhadu naší paní veterinářky kolem ní prolétla viróza, takže odpočívá a šetří energií. Teplotu nemá, s chutí žere i pije, venku veselá, ale není akční, zájem má o cokoliv. Ale z rakety je Šípková Růženka. Máme pár dní naordinován klidový režim a zvýšený přísun vitamínu C (250mg 2xdenně 2tabletky). Zatím doporučení není nesplnitelné, protože jak může, dobrovolně leží a pospává.
Zato naše kamarádka Conninka se předvádí. Je to frajerka. Všechna čest. Jednou napíšu stať s názvem „Kterak se z 100% poslušného setra stal rebel“. Jde to docela snadno a rychle. Stačil na to rok a kousek působení jejích kamarádek Beauty a Jessie, bez nichž už si nejspíš Conninka svůj krásný setří život nedokáže představit.
Ireniny zápisky z 5.4.:
„Dnes jsme byly v lesíčku s bývalým kámošem Babu. Byl to zážitek. Connie zdrhla poprvé z plácku, jak jinak, že? Po návratu pod Ottovou výšinou odlákala Babušáka do lesa, někam na jižák. Nechala ho tam a vrátila se. Po 10 minutách jsme ji poslaly hledat ho. Tak běžela někam… a vrátila se i s ním. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo mám tak geniálního psa. Nejspíš ho ale chtěla nechat v lese na pospas prasátkům. Hodně jsem se pobavila. Kdybys viděla, jak se přišoural. Skoro si šlapal na jazyk. Jen jsem se divila, že ho opravdu přivedla. Connie je kapitola sama pro sebe. Já nevím, kde se to v ní bere. Má čím dál víc energie a svoji hlavu. Dnes toho nalítaly dost, ale doma opět čapla míček a nedala pokoj ještě tak hodinu po návratu domů. Teď konečně usnula, ale nevím, na jak dlouho.“
To důvěrně znám, obě naše irčanky od miminkovského období měly hodně pohybu, tím pádem fyzičku jak hrom a chtěly stále víc a víc.
Irča pokračuje hned následujícím dnem:
„Byly jsme s Věrkou a Jess, takže holky věčně někde a my samy. Došly jsme na Goethovku, přišel mrak a vánice. Prima, ale šlo to. Connie se zase na konci prochajdy zabrzdila na kopečku a nechtěla k autu. Tak jsem ji nechala, nasedla do auta a popojela. Ona stála, čuměla a asi si řekla, že tam do zítra počká. Vypadala dost odhodlaně. Vylezla jsem, zavolala na ni, tak tedy otráveně šla. Vidím, jak mě potřebuje - čím dál míň. Je jí fuk, že jí nechám v lese. Ona si vystačí. To je hrůza. Doma se pak tulí, jako by to chtěla napravit. Já se z ní taky zblázním. Fakt to jde rychle. Nevím, kdy nastane den, kdy mě pošle do pr.... a bude chtít, ať jí jen přinesu na kraj lesa nějaký jídlo.
Tak k tomuto tématu mě napadá jediné: Vítej do klubu odložených paniček, Irčo. K neuvěření, jak se těm darebákům může tak mohutně zvednout sebevědomí.
7.4.
Tak nevím, co si mám myslet. Přišly jsme z vycházky a od té doby spí. Je moc hodná. Leží. Spí. Venku se mi zdála dobrá. Byly jsme samy, do toho bylo výrazně cítit oteplení a síla sluníčka. Spokojeně si ťapala po cestičkách. Ovšem..... bez varování odskočila asi 5m z cesty a vyšťourala srnu, která znechuceně odkráčela. Ano, odkráčelo ze svého úkrytu. Žádný úprk, jen klidná chůze. Bea dalších 5m lehce za ní. Ale jak slyšela FUJ, zastavila a vrátila se ke mně. Srnka v klidu poodešla dál do houští. Z toho usuzuji, že Bee stále není dobře. Kdyby alespoň trochu prudila… malinko zlobila… komandovala nebo alespoň odmlouvala… jak to, že je tak divně HODNÁ?
Irča zhodnotila separované venčení: „My jsme byly dnes samy, bloumaly jsme, kde všude to šlo, skoro bez útěku. Pak se přidala Věrka s Jess, měla játrový mlsky, tak se moje bestie moc nevzdalovala. Asi dvakrát utekly, po návratu rovnou k Věrce až do kapsy a pozor, dnes šla bez zadrhnutí do auta. Možná nechtěla riskovat, že ujedu. To nevím, bylo to divný. Měla slíbenou mňamku u auta, že by tomu tak rozuměla, to se mi nezdá. Teď spí a je klid.
My jsme taky divný. Když zrzky zlobí, tak jsme vedle. Když ne, tak taky. Nevíme, co bychom chtěly. Je fakt, že když zlobí, tak má člověk o ně strach, ale takhle taky.“
8.4.
Já jím dám virózku! Měřím teplotu, vařím masíčko, dávám medíček ... a ten zmetek dnes měl k dispozici obě dračice Connie i Jess. To byla pumelice. Opět předváděly jejich bohatý repertoár. Tentokrát byla hlavním vyzyvatelem k úprkům Bea. Aby mě náhodou nenapadlo ji týrat chůzí u nohy na úsecích, které jsou ke stopování jako stvořené, zmizely raději hned na úplném začátku naší trasy. Slečny byly věčně v trapu, takže jestli ten simulant zakašle a smrkne, dostane naklepáno přes její obézní zadek. Ono se řekne, že dostane na zadnici… to bych ji napřed musela chytit. Druhý den trojčila ještě víc. Čte mi myšlenky. Usmyslela jsem si, že ji na první velké zdrhací trase nenechám úřadovat. Při ruce jsem měla vodítko, kdyby jó nechtěla jít u nohy. Jenže Bea si mě z dálky monitorovala. To byla ještě v klidu a čmuchala pár metrů od nás. Hned jak jsem si tu podlost domyslela, sebrala se a oklikou se i s tím druhým lotrem protáhly kolem jak lasičky a byly pryč. Takhle to praktikovaly většinu naší 2 hodinové trasy. Ke konci prochajdy jsme potkaly chrta whippeta. Páníček ho pustil se slovy, ať holky prožene. Chvíli se honili, to jo. Když jsem se zeptala, zda utíká za zvěří, to prý néééé, to ho ještě nenapadlo. Upozornily jsme, že po chvíli, ve společnosti našich holek, se to naučí. Néééé, to on na to není. Naše pozorovací praxe opět slavila úspěch. Beauty líbezně nasála, Connie okamžitě reagovala, chrt zálibně pozoroval… a už to jelo. Zmizeli všichni tři. Na chvilku, jen tak ukázkově. No ale … chrtík šel na vodítko ….
Předzvěstí dobrodružného druhého dubnového víkendu bylo Bey páteční show ve Stanovicích. Vzali jsme ji taky někam jinam než do lesa. Rozhlehlé louky, pastviny, slunce, teplo a krásný výhled na pohádkovou zříceninu Andělskou horu. Kochali jsme se jen chvíli. Na jedné z luk je vývěr potůčku, který tvoří docela rozlehlé bažiny. Beauty honila ptáky jen jako malé štěňátko, maximálně se baví povykováním na vrabčáky na zahradě. Venku ji iritují jen holuby, ale nic nenasvědčovalo dosud tomu, co se v pátek odehrálo. Zatmělo se jí v její zrzavé hlavičce a rozhodla se, že pochytá všechny pidi ptáčky v bažině. Kdyby její skoky nesměrovaly často k silnici, tak můžu snad i v klidu fotit ten zběsilý úprk ve stříkajícím bahně. Ale takhle jsem se otáčela na druhou stranu a trnula, abych neslyšela kvílení brzd. Zkrátím to: madam bez přestání poletovala 45 minut. Bez jakékoliv reakce na volání, píšťalku, na to, že se jí ztrácíme z dohledu. Všechno jí bylo fuk. Když jí došlo palivo, přikolíbala se konečně s radostným, i když vyřízeným výrazem k nám. Obalená bahnem, smradlavá a zničená. Kdyby spadla do azbestu, výsledek je snad tentýž. Léčivé bahno v našich končinách je opravdu kvalitní. Nejde omýt a z chlupů vytváří nechutné dredy. Že páchne, opominu. Ještě večer vypadala, že má celý kožich naimpregnovaný nebo nalakovaný. Po vyčesání zůstala podlaha černá jak uhel.
Náruživá cestovatelka si užila krásný výlet divokou přírodou Bečovska. V lůně temného hvozdu, kde jsme hledali studánku, z ničeho nic vypálila po stopě, opravdu odhodlaná. Já se tak lekla, že jsem zařvala na celý les FUJ, až přestali ptáci zpívat. Beauty se taky lekla, zmrzla v běhu a nakonec se vrátila. Jedním z mála zvířátek, které nebudeme asi lovit, budou asi žabičky. Potkala dvě na sobě jedoucí, čili se pářící, a bála se jich docela dost. Předváděla kolem nich tanec hula-hop, až jedné šlápla na nožičku. Po pátečním adrenalinu má v merku ptactvo. Takže v Černém rybníce potřebovala nutně za kačenami. Jenže zvedly letku a prchly jí na druhou stranu. Beauty zjistila, bohužel pro ni pozdě, že břeh je prudký. Se svým tlustým zadkem se nemohla vyškrabat zpět. Chvíli jsme ji nechali přemýšlet a situaci řešit. Přišla na to a opatrně se dokodrcala k lepšímu přístupu na břeh. Závěr túry se nesl ve znamení zážitkové turistiky. Červená turistická značka, označující naučnou stezku, je určená pro alpinisty. Prudký sešlap plný kamení, kořenů a uzoučkých cestiček pro lesní zvířátka. Všechno by šlo s rozvahou zdolat, nebýt Bey šílenství. Čmuchala stopy, bobky a vypadala, že se brzy z té vůně pomine. Jak se mi, panečku, osvědčilo to, že je naučená na povel PRRRR a ČEKEJ. Skvěle reagovala a tak jsme ve zdraví sešláply až do nížin, k řece Teplé, kde ovšem směrovka ukazovala na most, jenž v těch místech nejspíš od války není. Zbyl po něm jen sokl. Řeka rozvodněná, nějaký brod v nedohlednu, při pohledu zpátky nahoru do těch krpálů jsme se orosili. Přece nepůjdeme do vedlejší vesnice a do Bečova zpátky po hlavní silnici… Narazili jsme podél cesty na plot a domorodec od naproti nám poradil, ať si otevřeme branku a přejdeme skrz sousedovic pozemek. Ptáme se, zda tam mají psa. Odpověď opravdu uklidňující: Jo jo, mají psa, ale měl by být zavřený v kotci, protože kdykoliv ho pustili, každého psa zardousil… No což, v nejhorším asi s Beou skočíme do řeky a uplaveme mu. Dobrodružnou túru jsme zdárně zvládli.
Neděle patřila komornímu setřímu srazu. Asi nikoho nepřekvapí, že pes, který byl věčně v nedohlednu a mimo dosah, byla Beauty. Měla opět velkou potřebu vytahovat se. Rozum stále nepřichází. Buď byla v tahu, nebo po návratu z tahu nabírala dech na další tah.... toť stručné schéma naší "procházky". Abych si na ni jen nestěžovala – nechala se odvolat od očního kontaktu se srnou. Když viděla, že starší a rozumnější kamarádka Agátka se taky vrací za paničkou, zabrzdila a odkráčela zpět. To jsem zírala. Bea asi taky, co že ji to postihlo za chvilkové zatmění.
Mezi naše nezapomenutelné celodenní výlety patřilo putování po Třebouňském a Branišovském vrchu u Toužimi krásnou slunečnou neděli 19.4. Podle Bambulky neustálého nasávání, vystavování a vibrování jsme správně tušili, že se to v místech, kam zrovna moc lidská noha nevkročí, bude hemžit zvěří. Když už nešla ukočírovat slovními povely, připnula jsem ji na vodítko. Jak prozřetelné! Vyšli jsme z lesa, před námi se vlnily obrovské mýtiny a spousta tmavých teček…. Byl to nezvykle velký houf, takže jsme si mysleli, že vidíme pasoucí se a povalující se ovečky. Bylo nám trochu divné, že kolem sebe nemají ohradník. Po chvíli začaly z lesa vyskakovat srnky. Stádo zbystřilo a zjistilo, že je pozorujeme. Dalo se do pohybu. Před očima nám poskakovalo snad 100 muflonů! Do toho srnky… úžasná podívaná. Myslím si, že v tu chvíli si Bea připadala jako v ráji, protože se ani nehnula. Nechtěla o ten ráj přijít. Jen udiveně zírala, tak jako my. V naprostém klidu, bez známek touhy pronásledování. Seděla a pozorovala to zdánlivě nekončící představení. Hop – hop – hop. Samice, mláďata, na konci statní samci. Dopřála jsem jí čmuchandu v místech, kde se zdržovali. Žádné rvaní po stopách, žádné kvičení, tak, jak to znám. Jen si slastně užívala tu vůni. Podobná klidová situace se opakovala dál na trase. Za Branišovským vrchem jsme míjeli výletníky s pejsky na stopovačkách, kteří vyprávěli, že před chvíli potkali nejen stádo srn, ale především bachyni se selátky. Bea tedy zůstala dál na dlouhém vodítku. Sledovala jsem ji, jak si spokojeně poklusává. Díky jejímu skvělému vystavení, které okamžitě vzbudilo moji pozornost, jsme se mohli potěšit pohledem na muflonici s malým miminkem. Vynořili se z prostu jen kousek od nás. V Nežichově se z Bey sice stala odporně páchnoucí mazlavá bahenní nestvůra, protože zahučela do příkopu, který se tvářil, že v něm je čistá voda, ale krásné momenty pokračovaly v tajemných místech Blažejovského rybníku. Kolem zříceniny poutního kostela sv.Blažeje a u něho stojící více jak 300leté lípy jsme pocítili zvláštní, pozitivní energii. Zvláštní místo. Po cestě kolem nás proběhla liška. Zvláštní… Když se Bea plácala v rybníce, vyskakovali nad hladinu kapři. Náš hrdina lovec zbaběle utekl na břeh. Do vody se jí už nechtělo. Šplhala se na strom za kočkou… vše zdokumentované. Jenže chybou na paměťové kartě jsou některé fotky ztracené. A protože zákon schválnosti funguje stoprocentně, zmizely ty nejpodařenější.
21. duben byl krásný slunečný den, azurová obloha. Co s tím? Jasně, že se nabízela varianta vodní. V hlavě mi šrotoval nápad, že se pokusíme Beu naučit plavat. Třeba po zimě bude natěšená a bude se předvádět. Měly jsme s sebou tu nejlepší učitelku – hastrmana Connie, která z vody nevyleze. Beauty nás prokoukla. Žádné klacíky ani kačenky na hladině ji nezajímaly. Do vody vlezla po břicho, dál ani náhodou. Bavila se sledováním žabiček skákajícím z břehu do vody. Zato pláchla do lesa, naštěstí se za 2-3 minutky vrátila zpátky. Pro Beu má rybník dva zásadní nedostatky: moc vody a málo páchnoucího bahna. Takže plaveckou sezónu 2015 zahajujeme skórem 1:0 pro Beauty.
22.4.
Krasotinky mají potřebu pláchnout za svými radovánkami stále vehementněji a při odklizení jejich tělesné schránky rychlostí blesku jsou stále vynalézavější. Donutily nás tedy na prvních několika stanovištích, kde pokaždé s velkou radostí zdrhnou, mít je na vodítku nebo alespoň u nohy. Ty úšklebky, naštvané a někdy udivené pohledy… slabší nátury by podlehly. Ale protože už jsme vyhlášená firma a od úplně cizích lidí slýcháme připomínky typu: No jo, to jsou ti tři setři, co po lese honí vysokou…, tak se naše holky snažíme důrazně usměrňovat. Určitě je všem jasné, že se nám holčičky za naši drzost ihned po kouzelném slůvku „volno“ pomstí. Okamžitě se přemístí v prostoru a čase, aby na to ponížení zapomněly. Nebudu jim křivdit a přiznám, že pozorujeme posun kupředu. Jde to pomalu, ale jde. Po milimetrových úspěších, ale nevadí. Už není výjimkou, že se Bea na stopě zarazí a rozhodne se vrátit ke mně. Není prochajda, kdy by nás holky něčím nepřekvapily nebo nerozesmály. Všichni, kdo říkají, že naši setři honí zvěř, měli vidět situaci, kterou jsme si vychutnaly. Bea vyšťouchala svým typickým ječákem dvě srnky z vysoké trávy. S nelibostí tedy hopkaly před tou uječenou příšerou v naprostém klidu po svahu, nahoru k nám. Vybraly si trasu, která krosila naši cestu. Connie stála a sledovala akci. My se s Irčou zastavily, aby srnky nezměnily směr, protože byly od nás na dosah ruky. A tradá přímo na Connie. Očekávaly jsme naháňku. Omyl. Situace se obrátila. Srny honí setra!!! Connie pochopila, přikrčila se, sklopila uši a utekla jim z dráhy do bezpečí k paničce. Bea sice pár desítek metrů pokračovala, ale vrátila se také podezřele brzy. Jestli srnkám nedošlo, že když se zastaví a otočí, holky vezmou do zaječích… Je to tak – to je sranda, když srnka před zrzou utíká, ale běda, běda setrům, když srnka běží opačným směrem…. A zase mě mrzí, že jsem neměla s sebou foťák, byla by to fotka roku.
Já snad budu muset brát foťák na každé venčení. Po ofenzivní naháňce zrzek srnkami jsme hned následující den měly další zážitek hodný fotodokumentace. V chroští pod cestou, která je dost frekventovaná (a z druhé strany je již asfaltka a zahrádky, čili spousta ruchu), jsem zaslechla šramot. Bea a Connie si to ťapaly před námi. Čekala jsem, že vyběhne srnka. Ne srnka, selátka. Pět světlých mrňavců, pěkně v řadě za sebou. Za nimi mohutná bachyně. Chtěly jsme zabrzdit zrzejše a tak jsme na ně volaly. Bachna si nás všimla, zastavila se, otočila se. A vykročila směrem k nám. Stihnu vyndat pepřák nebo paralyzér? Kam utečeme? No nikam, na strom se nevyhoupneme. Holky byly jak pěny, dobře tuší, co rozzlobené prasátko asi umí. Bachna si nás změřila a asi usoudila, že její děti si ugrilovat nehodláme. Vrátila se k nim a uklidila je do smrkového úkrytu. Zpáteční cesta vedla opět kolem houští a především Connie sledovala místo, kde asi všichni zůstali schovaní. Bea se chovala rozumně, ani ji nenapadlo ze zvědavosti mezi větve, kde jsme viděly velké černé tělo, pohlédnout. To mě mile překvapila. Ale ještě víc tím, že dvakrát vytáhla srnku ze skrýše, uvedla ji do lehkého běhu a …. A nic. Nechala ji odběhnout a na píšťalku se vrátila ke mně.
28.4.
Mám další veselý setří příběh. Když mi Lucka oznámila, že Falco je objednaný ke kadeřnici, protože se nenechá česat ani stříhat doma, kuckala jsem se smíchy. Představovala jsem si, co tam provede za rotyku. Paní kadeřnice si na doporučení Lucky (že je pejsek trochu vznětlivý) vzala posily. Začalo to tradičně Falco plesk svými tlapičkami na paničku, plesk, plesk. Jak se na něj sáhlo, chramst po ruce. Když se paní kadeřnice ujistila, že normálně nekouše, při dalším ataku na svoji ruku mu jednu pleskla. A pak druhou…. Paničce sdělila, že je pejsek rozmazlený a poslala ji čekat ven. Lucka nakoukla a nevěřila – Falco seděl jak car, jedna paní ho rozčesávala, druhá paní stříhala drápky, třetí připravovala koupel. Zrzejš si to nevýslovně užíval. Přišla si ho vyzvednout panička a v tu chvíli šel a počůral (ne označkoval) lednici.
Když jsme u těch rozmazlánků, tak Beauty si ráno taky pěkně páníčka potrénovala. Hustě prší, všude mokro. Holčičce se v tomhle počasí moc ven nechce, ale jak to udělat s vyvenčením? Je mrzutá. Nejprve se nípala v granulích, nakonec se rozhodla, že je spucne a ulehne. Aby zaspala ten nečas. Páníček ji vyšťouchal ven a několikrát obešel chalupu v domnění, že ho bude následovat. Stoupla si pod stříšku, kde déšť nepronikne a sledovala jeho nepochopitelné jednání. Kapka jí přistála na nozdřičce a couvala ke dveřím. Když viděla, že se hned do sucha nedostane, dřepla si a rychle, velmi rychle se vyčůrala.
Víkendové absťáky zrzejšů nabírají na obrátkách. Connie, ta kdysi nejposlušnější holčička, vyváděla takové pitomosti, že šla část cesty na vodítku! Zdrhala, jak se jí zlíbilo. Sama, i bez Bey. Velké dvojnásobné plus pro Beu, nechala ji letět samotnou, zastavila a vrátila se ke mně. Ale musím na ni volat, že POZOR, JE TAM BUBÁK....
Irča konstatovala, že je stále víc z procházek psychicky unavená. Pořád se ptá dokola: Kde je, kam letí, co tam vidí, kde může být?? A když ještě potkají jejich třetí kámošku Jessie, je pokaždé vymalováno. Rozptýlí se po lese v setině sekundy.
Neustále švidrá po žrádle. Jak vyjádřil trefně páníček: Hlad má jak stádo budulínků.